“Novorozenecký screening pozitivní na cystickou fibrózu… zavolejte na tohle telefonní číslo, aby jí udělali potní test”.
Tohle byly útržky slov, která jsem slyšela, zatímco se mi ledové ostří zařezávalo do srdce. Viděla jsem své miminko před sebou na lehátku, ale jinak jsem nic nevnímala. Zastavil se čas a já cítila, jak moje tělo a emoce pohlcuje ten mrazivý strach.
Když jsme odcházeli z ordinace naší pediatričky, byla jsem ještě pořád v šoku. Vše jsem dělala jen na autopilota. Ale i přesto ve mně byla ta jiskřička přesvědčení, že bych přece poznala, že je s mým dítětem něco špatně. Ostatní to nemůžou vědět tak dobře jako já, její matka. A když jsem se na ní podívala, jak je zalitá láskou, tak jsem cítila, že vše je v pořádku. Je to mé miminko, nikdo mi jí nevezme.
Je spokojená, je dokonalá! Takové strašné věci se přece nestávají takhle nečekaně. Takové věci se přeci nestávají lidem, jako jsme my. Jsme zdraví. Naše rodiny také. V těhotenství jsem si dávala velký pozor, cvičila jsem, jedla zdravě, až přehnaně se vyhýbala rizikům. Není to možné.
Na potní test nás pozvali již druhý den ráno. Tak rychle. Byl to první varovný znak, který jsem odmítala vidět. Byla jsem si ale jistá, že vím, že mé dítě je zdravé.
Nehledala jsem si na internetu žádné informace o cystické fibróze. Nechtěla jsem, protože nás se to nebude týkat. Nesmí! Nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet. Radši jsem se připravovala na cestu do Prahy s novorozencem. První delší cesta. Už to mě stresovalo jako prvorodičku, ještě dávající se do kupy po porodu, s tím srandovním třaslavým břichem a zápasící s kojením.
Ale přes veškerou snahu jsme neměli klidnou noc. Noci otevírají cestu pochybnostem a strachu. Můj muž nespal vůbec. S nepřítomným pohledem seděl celou noc na gauči v kuchyni před zapálenou svíčkou. Se mnou nemluvil, ale hora zmačkaných papírových kapesníků mluvila za své.
Příští den byl ten, kdy naše miminko plakalo tak moc v té obrovské nemocnici. Největší nemocnici, jakou jsem kdy navštívila. Továrnu zničených snů.
Byl to den, kdy jsem bezmocně sledovala, jak si doktorka před námi vypíná mobil a začíná slovy, že nemá dobré zprávy. Kdy nás představuje psycholožce, která mi říká, že plakat je dobré.
Byl to den, kdy jsem nemohla mluvit, protože by se mi z krku draly jen skřeky trpícího zvířete. Kdy jsem vzlykala na chodbě dětského oddělení před čekajícími lidmi a bylo mi to jedno.
Byl to den, kdy mi slova jako transplantace plic, kratší život, smrt na selhání plic zněla v uších, když s námi doktorka procházela průběh onemocnění zcela narovinu.
Byl to den, kdy nás nějaká neviditelná síla strčila za skleněnou zeď a navždy nás oddělila od světa a lidí, které jsme znali.
Už tu nejsem s vámi. Jsem tam. Tam za tou skleněnou zdí s mojí rodinou a koukám na vás. Vidíte mou vzdálenou zpověď?
Pro nás tři to stejně nic nemění…
Sára P.
