Těžké ticho, tíživé a dusivé ticho
Ticho a kradmé, nepřímé pohledy. To je odpověď, kterou dostanete, když, řeknete ostatním o vašem novém životním partnerovi, o cystické fibróze. Také dostanete náhlou změnu chování a energie, která mezi vámi proudila. Vzduch se tak najednou stane hůře dýchatelným a tlak vzroste do neúnosnosti. Ani nevíte, jak dlouho ten stav vydržíte a upřímně řečeno se vám ani nechce ho muset překonávat. Ve stínu událostí se stanete víc sobečtí, potřebujete svou integritu na přežití mnohem většího břemene.
To ticho však vypovídá milión slov. Vyjadřuje spektrum emocí, strachu, lítosti a šoku. Popisuje sílící nejistotu, která je přímo úměrná času během, kterého je tato nová informace zpracována druhou stranou.
To ticho je jako zkřivené zrcadlo, které neodráží přímý obraz vnější skutečnosti, ale ukazuje jeho slabiny a chyby. Ukazuje realitu reality. A ne ten krásně malovaný obraz, který nás učí knihy, škola, filmy a po celé roky nám vštěpují do hlavy rodiče. Obraz, že je život přímá linie, na které si jenom po menším či menším úsilí sbíráme životní trofeje – titul, kariéru, domy, děti, partnera, domeček se zahrádkou a psíka, návštěvy rozzářených vnoučat…
To ticho, které nastane, když si uvědomíme, že hledíme do neznáma a kdy si uvědomíme, že je život ovlivněn nám zcela neznámými silami, které nám ho můžou vyrvat z rukou během sekundy. Kdy nám dojde, že je život řízen záhadnými pravidly, která nechápeme a nemáme šanci jim porozumět, jen se jich bojíme, když jim jsme vystaveni, když nám je najednou to zakřivení zrcadla promítne.
Jak může někdo tak průměrný, tak normální. Někdo, kdo seděl ve stejné lavici ve stejné škole. Kdo dostal stejný titul a podobný plat. Někdo tak stejný jako oni, někdo jako jsi i ty, nést tak těžké břemeno? A proč zrovna ten člověk? Kdo rozhodl, že to budeme zrovna my, že to bude zrovna naše prvorozené dítě? A bylo to rozhodnutí náhodné? Jak moc?
Jak to, že je na nás vyvíjen tak veliký stres se všemi těmi ultrazvuky, prohlídkami, výpočty procentuálních pravděpodobností toho, jestli bude nenarozené dítě zdravé či ne, a přesto, že se jim člověk snažil věřit, to nepoznali? Jenom tě falešně ujišťovali. Nebyla (by) tedy lepší nevědomost a víra?
V tom tichu, v té těžkosti, bez toho, aniž by záleželo na vztahu dané osoby k tobě, na tom jak moc blízcí jste, se stejně bude jen pořád opakovat jedna nezodpověditelná otázka, kterou si pravděpodobně budou klást všichni. Budou to příště oni, kdo dostanou takové břímě? Teď když se teď díky tobě otevřel ten temný portál?
Sára P.
