Když vám osud postaví do cesty (a na celou cestu) takového souputníka, jako je cystická fibróoza, často se nejde lehce. Ale příběh Dany je důkazem, že se nemusíte vzdát svých snů. Když Dana říká: „Dnes vím, co chci. A co si už nikdy vzít nenechám.“, věříte jí to na million procent.
Za tou větou je dlouhá cesta. Ne jistá a rovná, ale plná pochybností a hledání. „Dlouho jsem o sobě pochybovala. Malé sebevědomí, velká nejistota,“ přiznává Dana. Zlom nepřišel ze dne na den, spíš nenápadně. Skrze zkušenosti, které ji postupně naučily vnímat vlastní hodnotu. „Je mi 45 a vím, kdo jsem. Znám svoji hodnotu.“
Život s těžkou nemocí jí přinesl i chvíle, které nemají jednoduchá řešení. Když čekala dvojčata, bylo jasné, že její tělo takovou zátěž neunese. „Musela jsem se rozhodnout – a zvolit redukci. Byla to správná volba. Ale taky ta nejtěžší.“ Bolestné momenty ale nepřišly jen jednou. A pokaždé znamenaly jediné. Zastavit se, projít si tím a znovu se zvednout. „Někdy už jsem si říkala, že dál to nejde. Ale vždycky jsem nakonec vstala. Obrečela si to – a šla.“
Postupně si Dana začala skládat svět podle sebe. Takový, ve kterém se cítí dobře. Rodina, zvířata, prostor a klid. „Žiju naplno. S rodinou, s pejsky, na pastvině mezi ovečkami. Založila jsem si vlastní chovatelskou stanici a dělám agility. Je to svět, který jsem si vytvořila, protože mi dává smysl.“
Nemoc, která byla dřív určující, se proměnila v jednu z kapitol. Nezmizela, ale přestala být středobodem. „Možná mi pomohla nebýt tou marnivou, nafoukanou holkou, jakou bych jinak byla.“ Místo toho přišla větší citlivost k tomu, co je skutečně důležité. Radost z obyčejných věcí, ze setkání, z plného domu. Její pohled na život je přímý a bez velkých gest. „Nebojte se mít přání. A jděte si za nimi. Chcete mít děti? Chcete chodit do práce? Chcete obyčejný, krásný život? Tak ho mějte.“
Dana moc dobře ví, že život někdy bolí a není jednoduchý. Právě v tom ale vidí sílu. „Možná to nebude jednoduché. Ale může to být silné. A vaše.“
