Během těch poklidných letních nocí, kdy v náručí krmím své miminko, přemýšlím nad tím, jestli je tam někde v paralelním světě Sára a její holčička, dělající to samé, ale zbavené toho strašného břemene, které na nás bylo upoutáno před 3 týdny. Ve světě, který byl ještě normální, takový, jaký znala posledních 33 let.
Svět, kde četla knihy a diskuse o každém sebemenším pohybu miminka, aby se ujistila, že vše dělá dobře a že tomu maličkému životu neublíží. Kde seděla a ospalým výrazem pozorovala blikající monitor dechu a nadzvedávající se zavinovačku, aby si byla jistá, že miminko dýchá. Svět, kde její obavy byly tak malé a povrchní ve srovnání s tím, co se děje v téhle nové realitě, kde jí bylo sděleno, že její dítě poklidně dýchat nebude.
Během těch nocí koukám z okna v kuchyni, vidím les a srny na poli osvícené měsícem. Vše je tak tiché, poklidné a krásné. Mně to ale přijde tak strašně vzdálené! Je to, jako bych se koukala jen na nějaký obraz. Vůbec už nepoznávám to místo, které jsem si vybrala a kde jsem před tím, tam venku, z tohohle čerpala energii a byl to můj život.
Také vidím ty žluté květiny kvetoucí v zahrádce pod oknem. Svítí jak malé lucerničky ve světle měsíce. Tyhle květiny mají rády noc. V noci se úplně otevřou a koupají se ve světle měsíce. Jeden by řekl, že jsou krásné, ale já je nenávidím. Jak moc je nenávidím! Na každou z nich bych křičela, dokud by neuvadla.
Nenávidím je pro tu jejich sladkou vůni a krásu, protože mi to přijde jako paradox, že tam venku za oknem je svět, kde je vše pořád tak normální. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Jako by se ho to nijak netýkalo. Květiny si kvetou, srny se pasou a tráva roste. Lidé jezdí na kolech a koupou se. Je léto na venkově, roku 2020. Jen my už tu nejsme. Jsme ztracení v nové realitě. Realitě cystické fibrózy a ještě nevíme kam jít. Nevíme jak s ní žít.
Sára P.
