Mé rozhodování o budoucím povolání nebylo jednoduché, protože jsem vůbec nevěděla, co bych v životě chtěla dělat. Měla jsem omezené možnosti i ve výběru, protože hodně věcí pacient s cystickou fibrózou jako já nemůže dělat. Tím pádem jsem měla strach, zda vše, co souvisí se studiem, zvládnu. A také to, zda to dokážu skloubit s mými specifickými potřebami a jak mě přijmou spolužáci, učitelé, jak to bude fungovat na koleji. Nejvíce jsem se bála absencí. Přesto jsem nastoupila.
Nejprve na střední školu v oboru Veřejnosprávní činnost, pak na roční kurz anglického jazyka, dále na VOŠ – obor Právní asistence, kde mi byl umožněn i individuální studijní plán, který mi pokryl případné absence. Na této škole byli všichni vyučující, co se týče mé nemoci, velmi chápaví. Vycházeli mi vstříc se vším. Měla jsem štěstí. Nakonec jsem začala studovat i vysokou školu Zdravotně-sociální fakultu v oboru Sociální práce. Nebyla jsem místní a dojíždět každý den by bylo pro mě nevhodné. Na škole mi bylo umožněno samostatné bydlení na koleji díky „Centru pro studenty se specifickými potřebami“, za což jsem byla moc ráda, vyšli mi takto vstříc kvůli léčbě, protože mám na ní klid a nemusím se na nikoho ohlížet. Před nástupem na VŠ to byl takový můj strašák, že budu sdílet s někým pokoj, a že třeba nebude tolerantní k mým potřebám, vše se ale vyřešilo. Bála jsem se, že budu mít třeba vyšší absence ve škole a kvůli tomu budou problémy vzhledem k tomu, že někde vyžadují na seminářích i 100% docházku. V mém případě bylo ale vše o domluvě a dalo se to vyřešit. Myslím si, že je to hlavně o
lidech. Při některých absencích se dostávaly např. úkoly navíc, nebo to prostě v odůvodněných případech omluvili. Nevím, jak to funguje na jiných školách, ale já měla v tomhle štěstí.
Vysoká škola mi dala nový rozhled a nové vědomosti, za které jsem vděčná, že jsem je mohla získat. Díky vysoké škole jsem zjistila, co by mě bavilo dělat, protože do té doby jsem se stále hledala. Při vysoké škole jsem v rámci praxe nastoupila mimo jiné do Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež (NZDM) Františka z Assisi (zkráceně Klub Fanouš), poté jsem tam docházela jako dobrovolník a nyní tam mám už pevný pracovní poměr (samozřejmě uzpůsobený k mému studiu, a to prozatím na 1 den v týdnu). Je to práce, kde jsem se našla a která mě baví a naplňuje, protože mám ráda práci s dětmi. Ráda bych v budoucnu pomáhala těm, kteří to potřebují, protože sama vím, jak je pomoc
důležitá vzhledem k tomu, že to v životě také nemám jednoduché, a tím více mám potřebu ostatním pomáhat.
Pokud to mám shrnout… když má člověk CF, neznamená to úplně, že by nemohl jít studovat. Netuším ale, jak je to s přístupem na jiných vysokých školách, apod. Každopádně si myslím, že je to prostě o lidech a právě o jejich přístupu, já měla zrovna štěstí. Nyní jsem ve 3. ročníku a své studium dokončuji. Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala také téma, které souvisí s cystickou fibrózou. Hodilo se to, protože o ní vím hodně. Vím, čím si takový člověk prochází, a tak vše špatné je pro něco dobré. Kdybych s touto nemocí neměla co do činění, netušila bych vůbec, o čem psát!…a že se mi takové téma při studiu hodilo už několikrát v seminárních pracích! Jsem pozitivní člověk a
na všem se snažím hledat hlavně to dobré, takže beru cystickou fibrózu jako svou přednost.
Katka F.
