Edukační pobyt
„A taky takové ty věci jako kompost… a některé rodiny měly takové ty sudy na záchyt dešťové vody pod okapy. To není vůbec vhodné.“
S manželem jsme po sobě nevěřícně střihli očima. Naše CF lékařka vyjmenovávala nevhodné aktivity a věci okolo domácnosti a prostředí, ve kterém dítě žije. A my jsme před pár týdny vydrhli tu starou vanu pohozenou v polorozpadlém skleníku na zahradě a pyšně jí dotáhli pod okap u stodoly. Před domem jsme si zase vybudovali záchytný systém sudů na vodu, aby se dala snadno zalévat naše zeleninová zahrádka, až v létě přijdou sucha a žádná voda nepřišla tak nazmar.
„Rostlinky; hlavně ta vlhká, teplá půda okolo kořínků je perfektním místem pro množení bakterií…“, pokračovala dále.
Hned jsem myslela na ty nekonečné řady sazeniček, které jsem si celé jaro ve finálních měsících těhotenství opečovávala. Dělala jsem to s láskou a myšlenkami na to, jak budeme pěstovat vlastní zeleninu, kterou si pak zpracujeme, aby mělo miminko jen to nejlepší. Úplně jsem viděla takové ty zasněné obrazy venkovských dětiček, špinavých od hlíny a ukusujících mrkev, kterou si zrovna „ulovily“ v maminčině zahrádce.
Ale ups! Vypadá to, že je snad úplně všechno v našem životě nekompatibilní s cystickou fibrózou. Vždyť žijeme nebezpečný život pro naši dceru! Zatočila se mi hlava. Cítila jsem se zase tak slabě, jako umírající list ve větru. Většinu svého života jsem se věnovala učení se, jak žít soběstačně. Pracovala jen na farmách a nikdy neměla dlouhé nehty nebo čisté ruce, na tom jsem si dokonce s takovou podivnou pýchou zakládala.
To musí být od osudu snad nějaký divný vtip. Cystická fibróza.
Naše lékařka odešla a následovala spousta jiných lékařských vyšetření a hovorů během těch pár červencových dní, které jsme strávili s naší 6 týdenní dcerou na oddělení kojenců v motolské nemocnici. Největší nemocnici, jakou jsem doposud navštívila.
Všichni ti rozdílně specializovaní lidé nám dávali různé pokyny. Teď jí svlečte, natočte tak a onak, natáhněte, dejte na váhu, važte pleny, zapisujte hodnoty, měřte teplotu, inhalujte, odsávejte, krmte tak a tak, dejte tohle do jídla…Všechny ty sestry s pípajícíma měřidlama, která jsem ani neznala. Dveře našeho pokoje se otvíraly celý den a já chodila po dlouhých nemocničních chodbách v pantoflích a cítila se jako v nějakém divném filmu. V takovém, kde člověk neví, jestli to bude thriller nebo horor, ale má varovný pocit, že něco visí ve vzduchu.
Tak daleko od mého života a s každým došlápnutím na zem jsem se jen vzdalovala. Jediné, co mi pomáhalo, abych se úplně neztratila, bylo to malé zavinuté miminko. Tak krásné, nevinné, voňavoučké a krásně teploučké. Tak dokonalé. Nic jiného se slovem dokonalost snad popsat nedá, jen miminko pro svého rodiče. Miminko, které mě potřebovalo, abych tu pro něj byla. Jen já a ona během těch tichých nočních hodin v tom sterilním světě. Zbytek světa už se nějak poddá. To zvládneme. Krok za krokem.
Bude to znít divně, ale s odstupem času na těch pár dní vlastně vzpomínám s láskou. Byly to dny, které nás stmelily, posílily nás na téhle cestě, na jakou jsme byli vysláni osudem. Doba, kdy jsme byli vytrženi z reality denního života, své postele, koupelny, kuchyně, telefonů a internetů, ostatních lidí spěchajících si za svými úkoly. Najednou jsme byli jen my, uzavření na jednom místě, a lidé k nám přicházeli zvenčí s různými zprávami a úkoly.
Bylo to takové mimozemské. Byla to doba takového zvláštního smíření se, pokory k životu, znovuzrození a zjištění, že máme vše proto, abychom to zvládli. Milujeme se a budeme stát při sobě. Odcházeli jsme jako jiní lidé.
